Jak přijímat věci tak, jak přicházejí.

Často se u klientů, co u klientů setkávám s odporem s určitými situacemi, které nám do života přicházejí, protože nejsou podle představ naší mysli, nebo jednoduše řečeno dle našeho očekávání.

Jde o to, že naše mysl by to tu chtěla řídit a nejlépe se na vše dopředu připravit a tak ,,být v klidu“. Jenže to není ten ,,pravý klid“.

To není ten vnitřní klid a ten stav, kdy ke mě vše skoro samo přichází s tou lehkostí. To je stále obrana/ strach předtím co bude.

To je stále jen snaha mysli o to, mít všechno pod kontrolou.

A je jedno jestli jde o dění ve světě, nesouhlas s klientem, kamarádem, jestli jde o práci, finance, rozchod s partnerem nebo zdraví. Je úplně jedno v čem a jakou situaci nepřijímáme.

Důležité je si uvědomit, kdo jsem a kde je moje ,,doma“.

Protože to není někde v nějaké místnosti, bytě nebo domě. To může být mým snem ale šťastnou mě to stejně neudělá.

Najít ten skutečný domov uvnitř mě samotné a vědět, že odtud se to všechno tvoří.

Nezapomínat na to, že my jsme tvůrci ale ze srdce, z domova, z toho klidu a žít s vědomím, že je o nás a bude vždy postaráno.

Že je vlastně jedno, jestli si něco přejeme nebo ne protože když budeme ,,doma“, stejně k nám dorazí vše, co ve skutečnosti chce naše srdce.

Takže pokud je tu něco s čím ,,nesouhlasím“, kdo ve mě s tím nesouhlasí a proč mě to tak strašně štve? Koho ve mě to štve? Moje ego? A kdo vlastně chce tu spravedlnost a proč si myslím, že je to nespravdlivé a pokud je to dění ve světě, jak mě to momentálně ovlivňuje, nebo jsou to jen zprávy, co se ke mě dostaly a musím na ně reagovat?

A pokud je to osobní, jak mohu vědět, že to není jen proces, který se děje pro mě? Proč si myslím, že žiju v nepřátelské realitě?

~Tohle je první co mě k tomu napadá, samozřejmě každý jsme individuální a každá situace taky.

Ale když si uvědomíme, že tím, že se udržíme ,,doma“ nás nemusí zajímat vůbec nic, co se děje venku a jen si užívat to, že se vše děje pro nás..

Najednou se nám uleví, najednou mizí všechny ty dramata..

Pokud mi někdo na něco brnká a mě to vadí, pojďme si dovolit to prožít, zkusme ale u i u toho zůstat ,,doma“.

Nepotlačujme se ale ani se v tom neutápějme.

Ale pozor! Pozor! Abychom nezapomněli, to není jen o neschopnosti přijímání negativních věcí a emocí, ale i o neschopnosti přijímání pozitivních udalostí, darů, financí atd..

A skvělým začátkem může být i přijetí toho, že to vlastně nepřijímám.

Tento krok v nás skutečné přijímání, může otevřít..

,,Já nejsem ta osoba, já nejsem ty emoce a traumata ani přesvědčení. Já jen jsem.“